Dnes je 12.2.2020 a mé pocity jsou smíšené, při pročítání vlastního webu mám husí kůži, natolik nostalgicky na mě působí vlastní příběhy. Snažil jsem se do každého článku dát maximum, dostat čtenáře alespoň na zlomek času do vně příběhu a prožít ho se mnou. Jak jsem již zmiňoval v krátkém příspěvku před tímto článkem, Vaše reakce mě jen utvrzují v tom, že se mi to podařilo.
Splnilo se mi tedy hned několik snů najednou, trávím čas na rybách, v přírodě pro kterou žiji, mohu se podělit o své příběhy s vámi a úspěšně vás přenést do děje samotného. Co si může člověk v tomto směru přát více?
Hodně z nás v dnešní době vše přepočítává na peníze, žijeme v materiální době, ale dle mého, uznání a úspěch od lidí kolem nás je víc než všechny peníze světa. Vážím si každé vaší reakce a přesně to je ta energie, která mě žene dále.
Ale pokud jsou reference pozitivní, proč tedy smíšené pocity?
Ze stejného důvodu!
Možná mám pocit vlastního zklamání, možná pocit, že jsem zklamal Vás. Kvůli kariéře jsem posunul tohle vše na druhou kolej a na pár měsíců poslal vše k ledu. Nevím jak těžké bude toto vše napravit, nevím kolik škod to způsobilo, ale jsem zpět a hodlám do toho dát vše.
Comeback
Jak jinak nazvat tento článek nežli takto?
Přeci jen se jedná o menší návrat, ale tento návrat bych rád provázal ještě s jedním pomyslným Comebackem a zároveň bych rád navázal na první článek “Počátek”, který jsem publikoval přesně na den stejně a to před rokem. Pokračováním zmiňovaného článku vás provedou další etapou mého života. Etapou, která mi hodně vzala, ale zároveň hodně dala. Etapou, která nasměrovala můj život do dnešní podoby.
Vraťme se tedy o nějaký ten rok zpět, vraťme se a navažme v roce 2003.
Závěr článku Počátek byl popsán jako zrod, jako jiskra, která zažehla mou kaprařskou vášeň, mé myšlení a směr. Ale někdy dokáže životní změna otočit vše vzhůru nohama a samozřejmě i hodně zničit.
Plynule tedy k pokračování.
Má první opravdová kaprařská výprava proběhla na podzim roku 2003 a zároveň byla i na dlouhou dobu poslední. V tu dobu skončil můj dlouholetý partnerský vztah a já se vrátil po x letech do svého rodiště. Člověk je v těchto situacích zničený a zdecimovaný, vše co naplňovalo několik let váš život je rázem pryč a věci samozřejmé jsou najednou nezajímavé, nudné a pryč.
Vrátil jsme se domů kde vše po tolika letech mělo už jiný řád, kamarádi co jsem znal z dětství už byli jen známí, člověk neví co dělat, kam jít. Najednou má množství času. Času, který nevíte kam investovat. Já svůj čas začal investovat do zábavy a sportu. Jsem z rodiny, kde sport byl vždy na prvním místě, ne pasivně jak tomu bývá, ale aktivně. Můj otec nás k pohybu vedl od mala. On sám v mládí provozoval bojové sporty a dokonce byl velmi úspěšný v kulturistice, kde získal nemálo ocenění. Od útlého věku jsem byl tedy zvyklý cvičit, každý den běhat pár km a v zimě nahradily běh běžky (pro čtenáře z dnešní mládeže, v těch dobách býval v zimě ještě sníh). Takže jsem měl ke sportu vždy zakořeněný vztah a vydal se tímto směrem. Začal jsem každodenním během, pokračoval posilovnou a dílem náhody se seznámil v práci s kolegou, který oživil i touhu vrátit se k bojovým sportům. Tehdy jsem se díky němu dostal ke kickboxu, ale nějak mi to stále nestačilo a pořád jsem pokukoval po full kontakt sportech. Takže logicky po nějaké době nahradil kickbox Thaiský Box a tam jsem byl jako doma. Takže můj týden se skládal celý jen z práce a sportu na denní bázi. Bohužel někdy člověk něco získá a něco ztratí, má ztráta byl čas na ryby.
„Mou rybářskou výbavu nahradily sportovní potřeby.“
Zřejmě toho aktivního v mém životě bylo stále málo a já si začal plnit ještě jeden sen, sen v podobě aktivní turistiky. Takřka každý víkend jsem trávil s krosnou na zádech a kilometr po kilometru brázdil kouty naší republiky. Trek v této podobě mi dokázal plně nahradit rybařinu. Krásy, které jsem viděl a dobrodružství, která jsem zažil, jsou a budou pro vždy mou součástí. Ale i když to může vypadat, že tyto změny mi ukázaly směr, opak je pravdou.
V roce 2003 jsem nezměnil pouze osobní život, ale i ten pracovní a právě v práci a ironicky kvůli sportu jsem narazil na svou životní lásku, na mou manželku. Zpočátku se z nás stali opravdu dobří přátele a přátelství postupně vyústilo v něco více. Najednou stejně jako u rozchodu v roce 2003 nový vztah kompletně mění pravidla hry. Najednou už s kamarády nešlapete po horách, najednou už není prostor trávit tolik času v posilovně a v tělocvičně a sem tam nějaký trénink prostě vynecháte. Postupně vynecháte tolik tréninků, že už nemá snad ani smysl dál pokračovat.
Takže z aktivního sportovce se stal spíše sportovec rekreační a při všech dalších aktivitách mého Sparringa nahradila má žena.
Marně nyní přemýšlím jestli někdy během těch pár let mé srdce zastesklo po ztracené rybařině, možná toho bylo v životě tolik, že nebyl důvod strádat. Každý den byl akční, pořád jsme někde cestovali, sportovali, šlapali po horách a čas který zbýval jsem obětoval fotografování. Žili jsme na plno a svobodně.
A proč, že ten minulý čas?
Někdy změny, které nás potkají nejsou jen dobré, některé jsou i hodně zlé. V roce 2006 jsem velmi vážně onemocněl a vážnost byla tak veliká, že jen díky zázraku a nebo zásahu štěstěny mohu psát tyto řádky. Má žena zažila peklo, peklo které nikomu nepřeji. V nemocnici jsem skončil pouze měsíc po svatbě. Chodila za mnou každý den několik měsíců a já se jí ztrácel před očima, každý den se budila s tím, že nevěděla jestli jsem přečkal noc a já se každý den ze stejného důvodu bál usnout.
Největší ironií toho všeho je to, proč tato slova píši na rybářský blog.
Při čekání na osud na nemocničním lůžku musí člověk odvést myšlenky, musí mít pro co žít, vědět kam chce směřovat. Má žena mi byla opravdovou oporou a přitom ji potřebovala ona sama. Sílu, kterou ukázala nedokáži nikdy dostatečně ocenit a za mnoho let co jsme spolu mě překvapila ještě nesčetněkrát. Druhá věc, která mě dokázala oprostit od těchto strastí byla právě rybařina, jednou když manželka přišla opět na návštěvu, tak mi přinesla rybářský časopis a já začal číst a číst.
Hltal jsme slovo po slovu, časopis za časopisem, knihu za knihou a při každém dobrodružství, které jsem prožíval zároveň s autorem jsem měl všechny své staré a zapomenuté pocity a touhy zpět. Každý den jsem si v nemocnici sliboval, že pokud se z toho dostanu, začnu opět s tím co miluji už od prvních chvil svého života.
Měl jsem štěstí, v rámci možností se můj zdravotní stav vyřešil a já mohl v roce 2008 opět dřímat prut na břehu menší vodní plochy.
Jakmile jsem se fyzicky trochu zotavil, začal jsem zkoumat a studovat aktuální rybářské trendy, nové materiály a vybavení, které ještě před pár lety v době mého rybářského úpadku byli nemyslitelné. Dodnes si pamatuji vůni nových věci jenž mi dorazili poštou. Pamatuji si na první pruty po odmlce, moje první děličky Shakespeare Cypry Carp, byly to trojděličky 3,6m a 3lb, děsný kůly. Navijáky jsem si pořídil jak radili diskuse s Baitrunnerem a byli to Okuma Travertine, vzhledem k omezeným finančním možnostem museli stačit, ale jinak taky šílenost. Ani už si nevzpomenu kolikrát mi ryba vzala prut, když se hryzl Baitrunner.
Tehdy jsem začal být znovu a opravdu šťastný, možná jsem neměl nejlepší výbavu, ale plnila svůj účel a proti tomu kde jsem ve 2003 skončil jsem se nyní cítil jako profík.
Také nikdy nezapomenu na svůj první úlovek, jedním prutem jsem brázdil vody na mražené boilie a čekal na pořádnou rybu a na druhém jsme máčel na vlasu několik zrnek kukuřice. První záběry byli samozřejmě na kukuřici a jednalo se spíše o dorost. První kapr mi předvedl takovou jízdu, že i teď když to píšu tak mi buší srdce jak o závod. Už nevím jak byl velký, ale odhadem kolem kila a dodnes si pamatuji jak jsem se třásl a nedokázal skrýt dětinský úsměv od ucha k uchu.
V tomto roce jsem podnikl pouze pár několikahodinových vycházek, rybářský lístek jsem ještě nevlastnil a musel tedy dojíždět na jeden malý soukromý revír. V té době jich v okolí moc nebylo a přišlo mi, že nebyli ani tak přerybněné. Výpravu po výpravě jsem měnil a prohluboval své postupy a ke konci roku jsem se konečně propracoval k rybám přes 5 kg. Byl jsem opět ve svém živlu, opět šťastným bláznem. V následujícím roce jsem si znovu obnovil rybářský lístek a začal z části navštěvovat naše svazové revíry.
Čemu jsem však podlehl a následně toho značně litoval bylo propadnutí našim soukromím revírům. Moje technika lovu se v průběhu let zdokonalovala a já byl stále úspěšnější, podnikal jsem dvě víkendové výpravy měsíčně a vyhledával vody s rozumnou obsádkou a příjemnou cenou. A to až do chvíle kdy mě lacinost dosažených úlovků a sorta lidí, kteří v tu dobu hojně tyto vody navštěvovali, dostali do fáze, kdy jsem si přestal vážit úspěchů. Chytit kapra nad 10, 15 kg bylo tak snadné, že ryby pod 10 kg už nikdo ani nevážil a přistupoval k nim jak k bílé rybě. Dokonce už i chycení velké ryby bylo bez emocí a veškerá radost se vytratila.
V roce 2012 jsem začal vážně uvažovat o opuštění tohoto koníčku a musel si dát následující dva roky pauzu než se mi opět vrátila chuť. Až tak jsem si tuto vášeň dokázal znechutit. Neříkám, že nyní striktně navštěvuji pouze svazové vody, například v létě občas s manželkou zavítáme na nějakou klubovou vodu, ale revír si nyní vybírám více než pečlivě a raději si připlatím a jedu někam kde mám klid a nejlépe kde dosažení úlovku předchází tolik potřebná dřina.
Možná jste mnozí z vás čekali trochu jiný článek, článek plný dobrodružství a úlovků, ale dle mého je toto správné. Po roce vám opět poodhaluji část mého já, popsal jsem Comeback po delší odmlce v roce 2008 a vybral ho záměrně neboť má určitou spojitost s odmlčením, které nyní napravuji.
Navazuji tedy další etapou na předchozí článek a ukončuji ho v roce 2012. Nevím zda bude nějaká etapa číslo tři, nejspíš již není třeba. Etapa tři je již složena z mnoha výprav a opět nabitou touhou po dobrodružství, láskou k přírodě a snahou o splynutí s ní. Z velké části jsem ode všech separoval, začal vše dělat jinak a po svém.
Přestal jsem se honit za obry a nejdůležitější je pro mě nyní příběh a pohoda, které mé výpravy plní. Pokaždé, když jedu na ryby, snažím se stále dělat maximum pro svou úspěšnost, ale když úspěšný nejsem, vůbec mi to nevadí. Každá výprava k vodě je nyní úspěšná a to i bez ryby, ryba je pouze pomyslnou třešničkou na dortu.
Stejně jako fotografování, rybaření nebo cokoli jiného musíme dělat z lásky k tomu, pokud začneme měřit materiálně a honit se za výsledky, z koníčku, který plní náš život se stane pouze prázdná schránka a je jen otázkou času kdy se rozsype.
Tento článek není ani dlouhý, ale ani krátký, napsal jsem ho jedním dechem a stejně tak doufám, že se bude číst.
Samozřejmě stejně jako vždy budu rád za vaše postřehy a názory. A pokud se vám mé příspěvky libí pošlete je dále, sdílejte na sociálních sítích, prostě vše co vás napadne a já se zatím budu těšit u dalšího článku.
