Už si ani nepamatuji kdy to celé začalo a co mě k rybaření vůbec přivedlo, rybářem jsem od prvních vzpomínek a doufám, že budu až do těch posledních.
Většinu z nás přivedli k této krásné zálibě rodiče a nebo kamarádi, já ve svém okolí neměl nikoho, tak kde se to vše vzalo?
Možná za to může lovecký pud, který více či méně dřímá v každém z nás, možná vztah k přírodě se kterým jsem se narodil a nebo potok, který nám tekl pár metrů pod domem, “trávil jsem u něj věčnost”. Potok je možná přehnaný výraz, spíše potůček, který vedl od návesního rybníka, široký byl sotva metr a hloubka do dvaceti centimetrů. V dobách kdy jsem byl dítě, byli potoky čisté a plné ryb, dokonce i tento potůček hýřil životem. Každý den jsem na něm stavěl hráze a naháněl do nich rybky, které jsem pak chytal do rukou. Také si pamatuji, že snad každý výlov přinesl i pár kapříků, kteří utekly dírami ve stavidle. Potůček, který byl pro mě každodenním dobrodružstvím protékal přes několik zahrad a i přes to, že před naším domem byl jen nicotný tak výše po proudu byl plný tůní a podemletých břehů, v nejširším místě mohl mít i dva metry a velikost ryb se s větší hloubkou značně měnila. Dodnes cítím to vzrušení, když jsem spatřil většího tlouště, kapra a nebo plotici.
Se zatajeným dechem a celý ztuhlý jsem pozoroval tento život pod vodní hladinou a přemýšlel jak je ulovit, nebudu se tu rozsáhle rozepisovat nad všemi zážitky z této doby, ale věřte, že jsem byl úspěšný a vytrvalý lovec.
Možná nevím jak to vše začalo, ale vím jak to pokračovalo. Sotva jsem nastoupil do první třídy, ihned jsem začal chodit do rybářského kroužku a následně začal s dědou a nebo otcem navštěvovat místní revír. Jednalo se o dvouhektarový rybník v lese necelé dva kilometry od našeho domu. Na rybníku jsem byl skoro každý den, pamatuji si starý rybářský batoh s koženými přezkami, který jsem našel ve sklepě po pradědovi a který jsem nosil snad až do patnácti let na každou vycházku, pamatuji si nakupování rybářské bižuterie u nás na vesnici ve smíšeném zboží a následně v prodejně textilu. Jejich sortiment se skládal ze dvou průměrů rybářského silonu s obrázkem štiky, několika háčků, které bych v dnešní době použil spíše na lov sumců, průběžných olůvek a několika splávků. Můj první prut jsem měl půjčený od strýce, jednalo se modré Lipno se sklápěcím očkem a naviják REX. Takto vybavený jsem se vydal vstříc prvním loveckým zážitkům, začal jsem lovit první cejny a malé kapříky na kolínka ve strouhánce, žížalu a nebo spařený rohlík. Učil jsem se novým poznatkům od ostatních rybářů, hltal jejich vyprávění a snil každý den o trofejních rybách. Musím se pousmát nad pojmem trofejní ryba, neboť v té době to byl kapr kolem 60 cm. Na ryby jsem myslel pořád, žil jsem jenom touto zálibou, když jsem nebyl na zmiňovaném revíru tak jsem byl na svém potůčku a nebo postupem času, když už jsem se mohl pohybovat relativně bez dozoru, jsem prozkoumával vody jiné.
Kolem naší vesnice tekla menší říčka s velkými tůněmi, všude bylo plno kaprů a bílé ryby, chodil jsem je pozorovat a u vody byl v jednom kuse, ze školy k řece a pak domů. Jenže řeka měla problém, děda a nebo otec mě nemohli doprovázet na ryby denně, postupně jsem začal chodit na ryby sám, u rybníka jsem našel vždy někoho kdo mi dělal dozor, ale na řece? Tam nikdy. A tak jsem se stal pytlákem. Teď se tomu musím smát. Malý děcko na potoku s pytlačkou, loví malé plotice a pokaždé když se někde něco šustne tak má srdce až v krku. Ale možná z těchto dob mám zážitků nejvíce, nejspíš to bude hladinou adrenalinu, která mi tyto vzpomínky pomohla vrýt hluboko do paměti. Chodil jsem s pytlačkou, splávkem a rousnicemi k jedné velké tůni, tůň byla vymletá ve skále a ústil do ní menší vodopád. Vzhledem k tomu, že toto místo bylo necelých 100 m pod chovným rybníkem, bylo plné ryb, kterým se podařilo uprchnout, ale také první místo kam vždy zašel porybný. Ani nespočítám kolikrát mě tam chytl a vždy to skončilo jen odevzdáním úlovků. Tůň byla hlavně plná okounů, v té době má nejoblíbenější ryba a do teď si myslím, že jedna z našich nejkrásnějších. Lov okounů byl adrenalin sám o sobě, neskutečně agresivní a rychlé záběry. Sotva se splávek dotknut hladiny, už pod ní mizel. Atmosféra dunícího vodopádu a kamenné tůně s průzračnou vodou, jenž zastiňovali kolosální kmeny snad stoletých stromů. Myslím, že bych dokázal žít celý zbytek života jen z těchto vzpomínek a nikdy bych se nenudil. Je škoda, že tyto doby jsou již dávno pryč, ale jsem moc rád, že jsem to mohl zažít.
Zhruba po dvou letech mého neustálého bláznění kolem ryb, přišel jeden z nejsilnějších zážitků jaký si pamatuji a zároveň postupně začal tvarovat a vyvíjet mou osobnost. Po dvou letech legálního rybaření a množství toho ostatního, zjistili moji rodiče, že tento koníček mi zřejmě vydrží déle než ostatní (jako dítě jsem koníčků vystřídal opravdu hodně a dodnes se nic nezměnilo, pouze ryby a fotografování jsou zřejmě těmi osudovými stálicemi). Tehdy jsem dostal ten nejhezčí a nejdokonalejší dárek co si vůbec pamatuji. Na vánoce jsme všichni seděli kolem stromečku a rozdávali dárky, každý ze sourozenců měl kolem sebe už haldu balíčků a rozdělávali hračku za hračkou, ale já stále nic. Pamatuji si, že mi začínalo být skoro až do breku, nejspíš se vyplnily všechny ty výhrůžky a žádné dárky mi letos Ježíšek nedonesl, ale když už bylo skoro vše rozdáno tak vzadu za stromečkem zůstal jeden dlouhý divný dárek, rodiče si to nechali pěkně až na konec a užili si to. Do poslední chvíle jsem netušil co to je, ale nikdy nezapomenu na to, když jsem sundal papír a uviděl ten nejkrásnější dárek na celým světě vůbec. Dostal jsem svůj první rybářský prut i s navijákem. Jednalo se o červený Tokoz kolem 2m, možná ani ne, k tomu naviják REX. Prut byl na dnešní poměry hrozný kopyto, ale pro mě to byl ten nejdokonalejší prut vůbec. Zažil jsem za ty léta nespočet dobrodružství, chytal jsem ryby stále efektivněji, tunil jsem standardní metody a montáže. Učil jsem se hledat ryby a snažil se porozumět jejich chování. Většina rybářů v té době moc věcí neměnila a pamatuji si, že jsem byl mnohdy terčem posměchu, ale jen do té doby, než oni seděli na břehu bez záběru a já měl rybu za rybou. Ryby jsem chytal a rozhodně nepouštěl, nikdy jsem ryby nejedl, ale jak jinak se může dítě v době digitálního středověku pochlubit s úlovkem? Nepotřebuji si nyní nic omlouvat, ničeho nelituji, byla to taková doba, doba která se změnila.
První rybářské závody
Jak šel čas a život dál, přišla chvíle která byla zřejmě příhodná pro změnu. Začal se psát rok 1999 a já slavil 19.narozeniny, v tu dobu jsem se rozhodl, že ryby budu pouštět zpět. Dnes je toto rozhodnutí přirozené, běžné, ale tenkrát jsem byl pro ostatní za blázna. Doma nikdo nechtěl pochopit proč nemůžu donést kapra, hodně lidí bylo až naštvaných na mé jednání a názory, ale jsem rád, že jsem vydržel a jsem tam kde jsem. S novým rybářským stylem se stal z rybářského koníčku ještě větší kůň, je to zvláštní, ale sotva jsem ryby přestal nosit domů a začal je vracet zpět vodě, začal jsem ještě více přemýšlet nad efektivním rybolovem a dosažením větších úlovků. V dnešní době je vše značně jednodušší, je tu internet, množství časopisů a nabité obchody vybavením. Dříve, v době kterou zmiňuji, nebylo nic, nebo alespoň z mého pohledu. Je tu množství rybářů, kteří již v těch dobách měli přístup k informacím a výbavě, já bohužel ne a ani jsem netušil, že takové možnosti jsou. Kolem mě nebyl nikdo kdo by přemýšlel stejně, v časopisech nebylo nic. Člověk si na vše musel přijít sám! V té době jsem se přestěhoval do městečka hned vedle vesnice kde jsem vyrostl. Pro bižuterii jsem už nemusel do obchodu s textilem, tady byla drogerie s pultem speciálně pro rybáře. Najednou se sortiment rozrostl na stonásobek, začal jsem vymýšlet výměnné návazce, používat obratlíky, schovávat je do silikonových trubiček, používat výměnná závěsná olova, míchat si vlastní směsi krmení, o vlasové montáži jsem v té době neměl ani páru.
Kaprařská výbava v plenkách, vše šlo odnést na zádech a zvládl jsem s tím i jízdu na kole
Pamatuji si někdy kolem roku 2000 na svůj první stojan na pruty, byl objednán z časopisu a když jsem přišel k rybníku tak na mě všichni koukali jak na mimozemšťana, všichni si ho chodili prohlížet. Taky si pamatuji na první zkušenosti s ním, byl jsem zvyklý chytat s brzdou na doraz, takže při prvním záběru jsem si šel pro stojan a pruty do vody. A dnes? Back to the roods, stojan už nepoužívám tak 10 let a na vidličky nedám dopustit.
Také nemohu zapomenout na první zkušenosti s boilie, jak jsem již zmiňoval, chytaní na vlas jsem tenkrát ještě neznal. Jednou, když jsem při své pravidelné návštěvě drogerie zjišťoval, co jsem ještě nevyzkoušel za extrudy a jiné nástrahy, přišel za mnou prodavač s absolutní novinkou na velké kapry. Prý na tyhle nástrahy chytají v zahraničí, jedná se o super návnadu na opravdová monstra. Samozřejmě jsem to musel mít, koupil jsem předražený sáček asi 15 kuliček, které vypadaly jako sádrové míčky světle modré barvy a rychle k vodě. Šel jsem tenkrát k největšímu rybníku v okolí, o této vodě se dříve hodně mluvilo ve spojitosti s pěknými kapry, občas se někomu podařilo chytit kapra kolem 70-80 cm, ale šlo spíše o náhodu na hrách a nebo kukuřici. Já tenkrát dorazil k vodě pln očekávání a celý jsem se třásl vzrušením z příslibu vysněného kapra. Rozdělal jsem sáček se zázračnými kuličkami, vzal háček a ejhle, “je to tvrdý jako šutr, jak to mám sakra napíchnou na háček?!“. Zkoušel jsem to silou, kroutil ve snaze narušit tvrdý obal, ale nic. Kuličku jsem hodil do vody, zůstala plavat jako kus polystyrenu a šel zklamaný domů. Doma mi to samozřejmě nedalo, vzal jsem si malý vrták a kuličku navrtal z jedné strany až do středu, musím říci, že i tím vrtákem to šlo fakt blbě, dále jsem navrtal druhý otvor do pravého úhlu s tím předchozím a násilím tam ten háček prostě narval. Druhé očekávání, druhá výprava, máčel jsem to tam celý den a nic.
První lov na vlas
Mé snažení přijít na chuť nové nástraze bylo pryč, pryč do té doby než jsem se v roce 2003 seznámil s prvním kaprařem, naučil se první montáže a chytil první rybu na vlas. Od té doby jsem propadl této rybolovné metodě a nedokážu myslet na nic jiného. Kaprařina se pro mě stala opravdovou vášní, dokážu si představit všechen volný čas trávit u vody, užívání té neskutečné svobody a vnímání přírody kolem je pro mě vším.
První větší ryba, sice nejde o kapra, ale přesto nádhera
Je neskutečně těžké vzít x let vzpomínek a vložit je do pár řádků, ale cílem tohoto článku je přiblížit vám vývoj od malého kluka u potoka, po kapraře dnešní doby.
Jednotlivé vzpomínky a zážitky si zaslouží vlastní prostor a nechám jen na vás, který z dalších článků si v hlavním menu vyberete.
Pokud však chcete pokračovat v návaznostech tak můžete následujícím článkem „Comeback“ , který jsem pro vás připravil s ročním odstupem.
Sledujte nás na sociálních sítích
