V zajetí zeleného pekla

Některé výpravy tě odmění rybami. Jiné ti dají příběh. A jen výjimečně dostaneš obojí.

Začátek března bývá pro rybáře plný očekávání. Příroda se probouzí, ryby se dávají do pohybu a v člověku se po dlouhé zimě rozhoří ten známý neklid – touha být u vody, zažít první jarní záběr, ucítit sílu kapra po zimním půstu. Měl jsem za sebou několik krátkých výprav – takové ty rychlé úniky k vodě, kdy si člověk jen na chvíli přičichne k začínající sezóně. Tahle výprava ale byla jiná – první vícedenní, poctivá. A očekávání byla velká.

Vyrazil jsem na pískovnu, která patří k těm větším, a to nejen rozlohou. Slunce pálilo, přes den bylo nečekaně kolem dvaceti stupňů, ale noc se s tím nemazlila a mráz ještě připomínal, že jaro je zatím jen na návštěvě. Všechno hrálo do karet a ryby braly. Ne jedna, ne dvě, ale víc než dost – včetně několika opravdu pěkných kusů.

Přesto mě tahle výprava nechala tak trochu prázdného.

Bylo tam všechno – kromě toho, co hledám u vody nejvíc. Klid. Příběh. Výzvu. Okolí pískovny bylo plné lidí, všude slyšíš hluk civilizace, každý volný flek obsazený, rybáři se tlačí jeden na druhého a do toho nonstop zavážení. Celé to působilo spíš jako rybářské závody, nebo ještě hůř – frekventovaný soukromák, než tichá, příjemná výprava. Nechci hodnotit druhé, každý si najde to svoje. Ale pro mě to zkrátka nebylo ono.

Abych nelhal – jedna věc tomu přece jen dodala tu správnou dynamiku. Trávy, které se po zimě uvolnily ze dna a pokryly hladinu, daly rybolovu nádech složitosti. Bylo třeba přemýšlet, hledat čistá místa, řešit montáže. Zdolávání nebylo jednoduché. Byla to v závěru krásná procházka zeleným peklem. V tomhle ohledu jsem cítil, že si každou rybu musím odpracovat. A to mě na chvíli vrátilo zpět – tam, kam patřím. K rybaření, které má smysl. Nejde jen o rybu. Jde o cestu k ní. A někdy je lepší odejít od vody se suchým podběrákem, ale s hlavou plnou zážitků. Nechytit nic – ale zažít všechno.

Jsou to přesně dva týdny, kdy se mi ozval Radek, že bude mít tento víkend volný – a to znamená jediné: jedeme na ryby. Zpočátku jsem byl lehce skeptický, je to první březnový víkend a u nás teprve nedávno zmizely zbytky sněhu, nemluvě o teplotách, které během noci stále klesají pod mínus deset stupňů a přes den jen tak tak překročí nulu. Nakonec jsem nezaváhal a souhlasil – bylo už i hůř a nějak se ta sezóna přece nastartovat musí.

Je až ironické, co všechno se za ty dva týdny změnilo. Nyní balím věci do své dodávky a předpověď hlásí teploty atakující dvacítku. Zpočátku jsem byl smířený se třemi dny u vody a bral to opravdu jen jako první víkendovku v přírodě, ale teď jsem plný nadšení a očekávání, protože jsem si jistý, že tohle musí zákonitě rozhýbat i naše šupinaté přátele.

Startuji tedy svůj carpmobile a do navigace sypu několik vybraných lokalit ve východních Čechách. Myslím, že nemusím tajit, že tímto směrem z mé domoviny je Labe, Labe a… o kus dál zase Labe. Tak co jsme vybrali? Na hlavní tok si moc nevěřím – tamní vody jsem navštívil sotva třikrát a nikdy jsem se s kapry nedostal přes sedm kilo. A to byla sezóna, natož teď čerstvě po zimě. Vybrali jsme tedy raději jedno průtočné slepé rameno a jednu větší pískovnu, kde mi kamarád domluvil zázemí.

Možná si teď kladete stejnou otázku, kterou bych položil i já, kdybych to nezažil: Jaké zázemí? No, ono to kolem Labe s těmi pískovnami není tak úplně jednoduché. Většina pozemků kolem vody je totiž soukromá a majitelé – bez ohledu na rybářské právo – jsou povětšinou dost majetničtí. Takže tak. Když už jedu k vodě, chci pohodu a klid, a ne čekat, kdy mi někdo přijde dát do huby, nebo mi uřeže vlasce.

Vyrážím tedy na svůj dvouhodinový trip a jediné, co mě znervózňuje, je pohled z okénka vozu. Všechny vodní plochy, kromě řek, jsou pod ledem. Co když bude pod ledem i naše rameno? Co když bude pod ledem i pískovna? Sice se říká, že ty zamrzají jen výjimečně, ale letos se to počasí vážně zbláznilo. Naštěstí zhruba třicet kilometrů před cílovou destinací vyjíždím z doby ledové a já si konečně mohu v klidu začít užívat rybářské dobrodružství. Nebo ne?

Právě jsem domluvil po telefonu s Radkem. Plán navštívit slepé rameno padá a jediná možnost je teď pískovna. Ne, že by bylo rameno pod ledem – to ne. Je pod brutálním rybářským tlakem. Takříkajíc hlava na hlavě, a to je teprve pátek ráno. Tak to je průšvih. Co když bude stejně vypadat i písník? To, že já jsem srab a domlouvám si přístup na pozemek, ještě neznamená, že to udělají všichni. Pořád je to jen plocha bez plotů, kam teď může každý. A já se mám ještě po cestě zastavit na prodejně za Lukášem Krásou, probrat nějaké náležitosti a hlavně vyzvednout pro vás výhry do soutěží. Tohle nemůže dopadnout dobře. Zřejmě stejně skončíme na Labi.

Nakonec ale i tohle vychází dobře a my parkujeme své vozy na břehu vybrané nádrže – a dokonce na víc na skvělém místě.

K vodě jsme se po všem zmíněném dostali krátce před polednem. Na místě nás již čeká krásný slunečný den a takřka bezvětří – na začátek března rovnou tričková teplota. V rychlosti tedy chystáme zázemí pro celý víkend a jdeme na sondování dna.

Tady musím přiznat, že jsem to totálně podělal – a doufám, že si z toho vezmu ponaučení pro příště. Vzhledem k tomu, že jsem sázel na místo na slepém rameni, a taky jsme tuhle výpravu brali spíš na pohodu, rozhodl jsem se ořezat výbavu. Nechal jsem doma člun s motorem a třeba i broďáky. Zatím to jako problém nevypadá… ale to přijde – a brzy.

Zázemí tedy hotové a teď k vodě. Přímo před námi, ve vzdálenosti zhruba 150 až 160 metrů, jsou menší ostrovy. Doleva i doprava máme asi 70 metrů bez rybářů – skvělé. Mrkneme, co je pod vodou. Beru svou lodičku a ještě než vyrazím, vidím, jak jeden rybář, který je tak 150–200 metrů vlevo od nás, zaváží skoro až před nás k ostrovům. Během chvíle další rybář pomocí lodičky ještě víc doprava – prakticky úplně přes nás. Chvilku přemýšlím, zda se nepůjdu zeptat, jestli to myslí vážně, ale nakonec se rozhodnu být ten rozumnější a nechat to být. Někdy je klid víc než touha narovnávat pravidla.

Projíždíme tedy zbytek téhle velké plochy a vybíráme potenciální hotspoty. Dno mezi námi a ostrovy je členitější, než bych čekal. Před námi postupně klesá asi 30 metrů od břehu do hloubky čtyř metrů, následně prudce klesne na šest metrů. Pak, po několika desítkách metrů, tvoří podvodní vlny a brázdy – lavice, které se vždy zvednou o půl až jeden metr. Před ostrovem dno klesne lehce přes sedm metrů a těsně u ostrova se zvedá s několika menšími zlomy až ke břehu – taková podvodní stráň.

Radek se rozhoduje pro jeden prut na předposlední lavici před ostrovem do hloubky cca 5 metrů a druhý dává těsně pod hranu ostrova, kde se dno zvedá ze 7 metrů na 4,5 metru. Já posílám jeden prut přímo do svahu ostrova do hloubky 3,5 metru a druhý na menší zlom u ostrova zhruba do dvou metrů.

Na prut do mělčí vody jsem dal Pro-stim Liver v 18 mm s půlkou plovky stejné příchutě v mé oblíbené žluté barvě. Do svahu putovala 18 mm wafters, opět Pro-stim Liver. Těmhle nástrahám v takto chladné vodě věřím asi nejvíc.

Nástrahám sice věřím, ale co na to ryby?
Příprava zázemí, montáží, mapování i zavezení mi zabraly velkou část dne. Máme aktuálně tři hodiny odpoledne a světlo vydrží maximálně do sedmi. Jestli něco přijde, tak spíš až zítra.

O to víc mě v závěru překvapuje velmi opatrný záběr. Jen dvě drobná popotažení za vlasec. Vzhledem k tomu, že chytám ve svahu, je logické, že to kapr nenapálí do jízdy. Není na co čekat, je nutné jednat.

Během dne se začala velká část příbřežních partií pomalu zanášet zetlelou trávou. Oteplení ji po zimě uvolňuje ze dna nádrže a jen před námi je masa na ploše zhruba třiceti metrů od břehu. Zdolávání je tedy celkem obtížné, ale trávy naštěstí nejsou nijak husté a vlasec se jich zbavuje už při navíjení. Jediné, co nevím, je, jestli zdolávám rybu, nebo mi odpor tvoří jen tyhle traviny. I když lehce polevím, mám pocit, že tam visí jen olovo a tráva. Možná cejn – to by odpovídalo. Jsem si jist, je to cejn.

Tak není. Je to kapr, který šel celou dobu jako beránek, a že nesouhlasí se svou aktuální situací, začal dávat najevo až tak sedm metrů od břehu, kde se snaží zbavit montáže v hustém podvodním labyrintu. Bohužel pro něj – je chycený naprosto exkluzivně a háčku by se nezbavil ani náhodou.

Máme tu první rybu výpravy. Není to žádný obr, kapr má odhadem sotva pět kilo, ale je to krásný lysec, kterému zachutnala wafterska. Ryba je krásně vybarvená, tyhle lysce já můžu – malé šupinky kolem ocasní ploutve, vysoký, s pěkným břichem. Celkem mě překvapuje i jeho šířka. U nás by měl určitě tak o kilo méně při stejné délce.

Potěšen vracím rybu vodě a vzhledem k tomu, že za pár hodin stejně končí povolená doba lovu, chci zkusit hranu, co máme pod nohama. Prut tedy pouze nahazuji a jdu se zpět usadit do své sedačky a zahřát se čajem. Ještě tak před hodinou jsem tu skoro běhal v triku, a teď odhaduji teplotu už jen lehce nad nulou. Obloha je stále jasná a dnes to vypadá, že bude mrznout, jako když praští.

Do konce povolené doby lovu nám zbývá už jen hodina a celkem už se těším do tepla svého spacáku. Zima padá čím dál víc. Před chvílí zdolal Radek svou první rybu – přišla ze vzdálenějšího místa a byl to kapr kolem čtyř kil. Bez ryby už tedy domů nejedeme.

Já teď opět běžím ke svému prutu, který se hlásí stejným opatrným záběrem jako v předchozím případě. Tentokrát je to druhý prut, který ještě zůstal u ostrova. A opět se odehrává stejný scénář jako u první ryby. Jen tentokrát je to ještě zvláštnější. Mám pocit, že táhnu nějakou větev. To, co jsem zachytil, táhnu přímo k sobě bez známek boje – jen odpor a tráva na vlasci. Vůbec nevím, jestli tam je ryba, nebo jen bordel.

Nakonec se ale soupeř rozhodne zapojit do hry a opět kousek od břehu začíná rodeo. Už podle boje je mi jasné, že tohle bude lepší kousek. Několikrát mi vyjíždí od břehu a jednou dokonce přes výběžek rákosu do zátoky, kterou mám po pravici – prostě za roh. Celý souboj trvá pět minut, možná víc, možná míň… znáte to. Když najede adrenalin, čas běží úplně jinak.

Nakonec podebírám šupináče odhadem deset kilo. Až na břehu se ukáže v celé své kráse – a z téhle ryby je nakonec parádní kousek o váze 12–13 kg. Musím uznat, že místní ryby jsou opravdu krásně široké a klamou svou délkou. Myslím, že kdybych zapřáhl tuhle rybku o dva měsíce později v teplejší vodě, potrápila by mě o poznání víc.

Lepší začátek jsme si ani nemohli přát. Venku mrzne, sezóna 2025 se teprve otevírá a já mám na kontě už krásného šupíka. Jestli to půjde ve stejném duchu i dál, bude to fajn víkend.

V deset hodin stahujeme pruty a jdeme na kutě. Noc je mrazivá a několikrát za noc mě to nutí zachumlat se hlouběji a hlouběji do spacáku. Nakonec jsem tak promrzlý, že se mi ráno ani nechce ven. Prachsprostě čekám, až na mě dopadnou první paprsky slunce a začnou trochu ohřívat vzduch.

Asi nejsem zrovna ten nejpoctivější ranní rybář – ale teď je mi to úplně jedno. Ven prostě nejdu. A přesně toho využívá nově příchozí rybář a sedá mi na místo.

Nebojte, žádné drama se nechystá. Je to slušný rybář, který se dokonce přišel zeptat, jestli nám náhodou nesedl na flek. Místa je dost a ještě si v klidu pokecáme. Nakonec se ukazuje, že chytal celý včerejší den na protějším břehu, ale bez úspěchu. Dnes to zkouší tady – a aby toho nebylo málo, je z Havlíčkova Brodu, takže skoro rodák od nás.

Po příchodu nového kolegy rybáře se přesouvám na místo k Radkovi – nebo spíš přes něj, víc doleva. Našel jsem si nová místa a hned zavážím první prut, zatímco si chystám druhý.

Dnes je zavážení o poznání horší. Hladina před námi se téměř uzavřela trávou a u břehu nám jich plavou tuny. Tenhle neprůchozí koberec sahá několik metrů od břehu a je extrémně obtížné dostat lodičku na volnou vodu. Jo, mít broďáky nebo loď, to by se teď fakt hodilo. Nakonec ale první prut sedí na svém místě – nové místo je opět u ostrova, v hloubce 2,5 metru.

Chystám druhý prut na zavezení – a už tu máme první záběr. Zdolávání je dnes ještě horší než včera. Trávy je tak desetkrát víc a pokaždé, když zvednu prut, visí na vlasci několik kilo mokré hmoty. Pomalu přitahuji tuhle mrtvou váhu, Radek mezitím sundává trsy a trsy. Nakonec vše dopadlo dobře – na břehu je další lysec kolem pěti kil. Kapříka rychle pouštím zpět bez zbytečného trápení a jdu znovu zavést prut.

Prut je zpět na místě a já se chystám zavézt druhý… když se vše opakuje. Zase úmorné zdolávání, kila trav na vlasci a tentokrát šupík něco přes šest kilo.

Když to zkrátím – tato scéna se několikrát opakovala, než jsem vůbec dostal druhý prut do vody. Tentokrát jsem zvolil lehce jiné místo – přímo u břehu ostrova jsem pod vodou našel jakýsi keř, možná zbytky koruny stromu. Konečně něco pro mě – překážka, zlom, výzva.

Pruty jsou ve vodě asi hodinu, když mi popípne prut od překážky. Jdu rovnou k němu a sleduji, co se bude dít. Najednou pomalu a plynule začne pocvakávat brzda a cívka se líně rozjíždí. Nečekám. Chopím se prutu.

Předtím jsem cítil jen mrtvou váhu a trávu. Teď… teď vlasec doslova zpívá. Na druhém konci je něco velkého – ponorka. Takový tah jsem necítil už roky. Ale souboj rychle končí vázkou. Cítím, jak mi vlasec skáče po větvích nebo po čem to je, chvíli povolí, pak znovu brutálně zabere. Síla na druhém konci je neuvěřitelná. Občas váha ztuhne – ryba je opět uvázaná. Nakonec se mi ji daří vysvobodit a začínám věřit, že to vyjde.

A pak se to stane.

Prut, už teď na hraně svých možností, se ještě víc ohne. Ryba si to valí absolutně nekompromisně zpět do vázky. Je to taková síla, že ji nejsem schopen zastavit. I přes na krev utažený vlasec mě nutí udělat krok směrem k ní. Přemýšlím, jestli to vůbec může být kapr. Možná sumec. Za svůj život jsem nachytal dost ryby kolem 20 kg, ale takhle brutální tah? To jsem nezažil.

Bohužel, tah končí zpět ve vázce. A já se proklínám, že nemám loď. Ještě pár minut boje a je konec. Ryba je pryč, montáž zničená, návazec totálně na hadry. Jediné, co zůstalo, je háček – ten jediný to přežil bez úhony.

Trochu zklamaný, ale zároveň odhodlaný si znovu sedám a prohlížím zbytky sestavy. Hledám stopy, sumčího slizu, cokoli. Nic. Nechápu. Buď to byl kapr jako tele, nebo sumec, co se nestihl otřít. A nebo ještě líp – kapr jako tele, ale ne za hubu. To už se nedozvím. Tenhle příběh zůstane jen ve vzpomínkách… a snech.

Zavážím opět na stejné místo, jen lehce dál od vázky, abych měl v případě záběru trochu víc času. Polévka z rostlin je dnes tak hustá, že lodičku musím opakovaně stáhnout zpět a čistit vrtulky. Zavážení je složité a zdlouhavé. U břehu musím vždy tak patnáct minut rozhánět vodu tyčí, pak poslat lodičku bez zapnutých motorů co nejdál – kam až setrvačností dojede – a následně kličkovat mezi trsy trávy. A tady se hodí moje zkušenosti z Xboxu.

Prut zavezený, a já si jdu konečně chystat snídani. To ráno bylo fakt masakr. Peklo se zavážením v tomhle zeleném zajetí, šílené zdolávání, sundávání trav po kilech – a teď konečně snídaně… v čase oběda.

To ne. Zase pípák. Samozřejmě nadsázka – koho by štval záběr od kapra, když je na rybách? Rychle zvedám prut a snažím se korigovat rybu co nejdál od vázky. Bláhové… Zavezeno mám na 160 metrech a překážka je pět metrů od ryby. Naštěstí se to povedlo a já zažívám první zdolávání ryby od prvního kontaktu až do navedení do podběráku. Většina ryb šla jako beránci až ke břehu a tam rodeo – tahle ryba bojuje celou cestu. A to je fajn.

Nakonec mám dalšího šupíka – tentokrát s váhou kolem 15 kg – a jsem nadmíru spokojen. Prut nechávám ležet na břehu a jdu se konečně věnovat sám sobě. Snídaně, čaj a lehká pauza… která trvá sotva chvíli. Opět mě volá druhý prut a na konci je menší kapr. I tenhle prut opírám o dodávku a následující tři hodiny jen sleduji vodu.

Původně jsem si chtěl dát tak hodinu pauzu, než zase zavezu. Nakonec se hladina natolik zanesla travou, že zavést prostě nešlo, dokud se ten zelený plovoucí ostrov neposunul o kousek dál.

Mohl bych teď pokračovat dál a dál. Jen si nejsem jistý, jestli by to ještě někdo četl – možná by to vydalo na menší knihu. To hlavní, co nás tímhle víkendem provázelo, se už odehrálo.

Většinu soboty jsem proseděl v triku, často i bez trika, ve své sedačce a chytal bronz z rozpáleného slunce. Sem tam jsem si zaběhl zdolat nějakou tu rybu, ale už jen menší – kolem 5–6 kg. V potopené překážce jsem přišel ještě o jednu menší a přečkal další mrazivou noc u vody.

Neděle nás opět přivítala skoro letním počasím – ale nechytatelnou vodou. Trávy snad z celé pískovny byly všechny před námi, pokryly celou plochu až k ostrovu a nebylo možné zavést. Zkusil jsem nahodit na hranu pod naším břehem, ale ta se jako produktivní neukázala. Kolem oběda jsem lov ukončil a vydali jsme se každý ke svému domovu.

Celou cestu domů jsem přemýšlel a hodnotil zážitky těchto tří dnů. Krásný, prosluněný start sezóny, spousta záběrů, ryby. To je fajn. To chce přece každý rybář. Ale mně tam něco nesedělo. Něco umělého, nepříjemného. Celá voda byla obležená rybáři. Jeden zavážel přes druhého, všude lidi, hluk, voda kolem dokola vypadala jako karavanové městečko. Málo stromů, málo zeleně, málo výzev.

Zjistil jsem, že sem zkrátka nepatřím – i přesto, že mi do teď zní v hlavě věta, kterou mi řekl Lukáš při páteční schůzce: „Máme tu oblast s největším počtem velkých ryb v republice.“ Proto ten tlak, soukromé pozemky, boj o místa. My jsme měli flek dobrý – nevím, jestli lukrativní nebo žádaný. Bral jsem to tak, že jsme byli alespoň co nejdál od ostatních. A nakonec to dopadlo tak, že jsme jako skoro jediní na téhle vodě v tenhle čas měli takový úspěch.

Nechci tvrdit, že už nikdy. Je jisté, že ještě někdy na Labe nebo pískovny zajedu. Ale raději budu prožívat svá rybářská dobrodružství na malých říčkách a přírodních řekách. Raději údolní nádrž než písek. Raději malé zastrčené vodní plochy, daleko od lidí. Tohle mám prostě rád.

Opět jsem se ujistil, že nikdy nejde o velikost ryby, ale vždycky o příběh. Ale když má rybář štěstí a tyto dvě věci se spojí – pak vznikne zážitek, na který se nezapomíná.

No – a než jsem se stihl podělit o ten svůj příběh, už se blížím zpět k domovu. Zpět do doby ledové, protože u nás na Vysočině je stále všechno pod ledem. A rozhodně ne na triko.

Sedíme s Radkem krátce po zavezení mého prutu u vody, když za námi přichází rybář s ovladačem od lodičky v ruce a s lodičkou na vodě – opět takřka na našich montážích. A ptá se, jestli si zavážíme přímo před sebe.

Samozřejmě odpověď zní, že ano.

Rybář se hned začíná čertit, co teď jako bude dělat, protože tam chytal před jedním dnem a má tam zakrmeno. Snažil se nám naznačit, že bychom si měli stáhnout pruty, protože teď nemá kam zavážet. Naléhal, že jsme mu zabrali místo.

Hned jsem ho vyvedl z omylu, že tohle se vážně nestane, a on v ne úplně příjemném rozpolcení odešel.

Tenhle rybář seděl minimálně sto metrů od nás a kdyby zavážel tam, kam chtěl, šel by přes nás oba. Navíc měl zavezeno do strany, pod úhlem maximálně 45 stupňů. Ještě teď mi hlava nebere, že vůbec přišel s tímhle „řešením“… ale asi jsem z jiného kraje. A jak se říká – jiný kraj, jiný mrav.

Za carpblogger.com

Michal Jakoubek

Sledujte nás na sociálních sítích