Počátek..

Už si ani nepamatuji, kdy to všechno začalo a co mě k rybaření vůbec přivedlo. Rybářem jsem byl už od svých nejranějších vzpomínek a doufám, že jím zůstanu až do těch posledních.

Většinu z nás přivedli k této krásné zálibě rodiče nebo kamarádi, ale já jsem ve svém okolí neměl nikoho, kdo by mě tímto směrem vedl. Tak kde se to vlastně všechno vzalo?

Možná za to mohl lovecký pud, který více či méně dřímá v každém z nás. Možná to byl vztah k přírodě, se kterým jsem se narodil, nebo potok, který tekl jen pár metrů od našeho domu.
„Trávil jsem u něj věčnost.“
Potok je možná přehnané slovo – spíš potůček, který vytékal z návesního rybníka, široký byl sotva metr a hluboký jen do dvaceti centimetrů. V dobách, kdy jsem byl dítě, byly potoky čisté a plné ryb. Dokonce i tento potůček hýřil životem.
Každý den jsem na něm stavěl hráze a naháněl do nich rybky, které jsem pak chytal do rukou. Také si pamatuji, že snad každý výlov přinesl i pár kapříků, kteří utekli dírami ve stavidle.

Potůček, který pro mě znamenal každodenní dobrodružství, protékal přes několik zahrad. Před naším domem byl jen nepatrný, ale výše po proudu se měnil – byl plný tůní a podemletých břehů. Na nejširších místech mohl mít i dva metry, a s větší hloubkou se měnila i velikost ryb. Dodnes cítím to vzrušení, když jsem zahlédl většího tlouště, kapra nebo plotici.

Se zatajeným dechem a ztuhlý napětím jsem pozoroval život pod vodní hladinou a přemýšlel, jak tyto ryby ulovit. Nebudu se tu dále rozepisovat o všech zážitcích z této doby, ale věřte, že jsem byl vytrvalý a úspěšný lovec.

Možná ani přesně nevím, jak to všechno začalo, ale jasně si pamatuji, jak to pokračovalo. Sotva jsem nastoupil do první třídy, začal jsem chodit do rybářského kroužku a brzy nato jsem s dědou nebo otcem začal navštěvovat místní revír. Šlo o dvouhektarový rybník ukrytý v lese, jen necelé dva kilometry od našeho domu. Na tom rybníku jsem trávil téměř každý den.

Pamatuji si starý rybářský batoh s koženými přezkami, který jsem našel ve sklepě po pradědovi. Nosil jsem ho snad až do svých patnácti let – byl mým společníkem na každé vycházce. Vzpomínám si, jak jsem nakupoval rybářskou bižuterii u nás na vesnici, nejprve v obchodě se smíšeným zbožím, později i v prodejně textilu. Jejich sortiment byl skromný – dvě tloušťky rybářského silonu s obrázkem štiky, pár háčků (které bych dnes použil spíš na lov sumců), průběžná olůvka a několik jednoduchých splávků.

Můj první prut byl půjčený od strýce – modré Lipno se sklápěcím očkem a starý dobrý naviják Rex. S tímto vybavením jsem vyrazil za svými prvními loveckými zážitky. Chytal jsem první cejny a malé kapříky na kolínka ve strouhance, žížaly nebo spařený rohlík.

Učil jsem se novým poznatkům od ostatních rybářů, hltal jejich vyprávění a snil každý den o trofejních rybách. Musím se pousmát nad pojmem „trofejní ryba“, neboť v té době to byl kapr kolem šedesáti centimetrů.

Na ryby jsem myslel pořád, žil jsem jenom touto zálibou. Když jsem nebyl na zmíněném revíru, byl jsem na svém potůčku, nebo jsem postupem času, když už jsem se mohl pohybovat relativně bez dozoru, začal prozkoumávat vody jiné.

Kolem naší vesnice tekla menší říčka s velkými tůněmi, všude bylo plno kaprů a bílé ryby. Chodil jsem je pozorovat a u vody jsem byl v jednom kuse – ze školy rovnou k řece a pak domů. Jenže řeka měla problém. Děda nebo otec mě nemohli doprovázet na ryby denně, a tak jsem postupně začal chodit na ryby sám.

U rybníka jsem našel vždy někoho, kdo mi dělal dozor, ale na řece? Tam nikdy.

A tak jsem se stal pytlákem. Teď se tomu musím smát. Malé dítě na potoku s pytlačkou, lovící malé plotice, a pokaždé, když se někde něco zašustilo, srdce měl až v krku. Ale možná právě z těchto dob mám nejvíc zážitků. Nejspíš za to může hladina adrenalinu, která mi tyto vzpomínky pomohla vrýt hluboko do paměti.

Chodil jsem s pytlačkou, splávkem a rousnicemi k jedné velké tůni. Byla vymletá ve skále a ústil do ní menší vodopád. Vzhledem k tomu, že toto místo bylo necelých sto metrů pod chovným rybníkem, bylo plné ryb, kterým se podařilo uprchnout. Zároveň to ale bylo první místo, kam vždycky zašel porybný. Ani nespočítám, kolikrát mě tam chytil, a vždy to skončilo jen odevzdáním úlovků.

Tůň byla hlavně plná okounů – tehdy mých nejoblíbenějších ryb, a dodnes si myslím, že je to jedna z nejkrásnějších ryb, jaké u nás máme. Lov okounů byl adrenalin sám o sobě – neskutečně agresivní a rychlé záběry. Sotva se splávek dotkl hladiny, už pod ní mizel.

Atmosféra dunícího vodopádu a kamenné tůně s průzračnou vodou, kterou zastiňovaly kolosální kmeny snad stoletých stromů – myslím, že bych dokázal žít celý zbytek života jen z těchto vzpomínek a nikdy bych se nenudil.

Je škoda, že tyto doby jsou už dávno pryč, ale jsem nesmírně rád, že jsem je mohl zažít.

Zhruba po dvou letech mého neustálého bláznění kolem ryb přišel jeden z nejsilnějších zážitků, který si pamatuji, a zároveň mě postupně začal tvarovat a formovat jako osobnost. Po dvou letech legálního rybaření a množství nelegálních výprav zjistili moji rodiče, že tento koníček mi nejspíš vydrží déle než ostatní. (Jako dítě jsem vystřídal opravdu hodně koníčků a dodnes se na tom nic nezměnilo – pouze ryby a fotografování jsou zřejmě těmi osudovými stálicemi.)

Tehdy jsem dostal ten nejhezčí a nejdokonalejší dárek, jaký si vůbec pamatuji. Na Vánoce jsme všichni seděli kolem stromečku a rozdávali si dárky. Každý ze sourozenců měl kolem sebe už haldu balíčků a rozbaloval jednu hračku za druhou, ale já pořád nic. Pamatuji si, že mi začínalo být skoro až do breku. Nejspíš se vyplnily všechny ty výhrůžky a Ježíšek mi letos žádné dárky nedonesl.

Ale když už bylo skoro všechno rozdáno, vzadu za stromečkem zůstal jeden dlouhý, divný dárek. Rodiče si ho nechali pěkně až na konec a užívali si to. Do poslední chvíle jsem netušil, co to je, ale nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy jsem sundal papír a uviděl ten nejkrásnější dárek na celém světě vůbec. Dostal jsem svůj první rybářský prut i s navijákem. Byl to červený Tokoz, kolem dvou metrů dlouhý – možná ani ne – a k tomu naviják Rex.

Na dnešní poměry to bylo hrozné kopyto, ale pro mě to byl ten nejdokonalejší prut ze všech. Zažil jsem s ním nespočet dobrodružství, chytal jsem ryby stále efektivněji, vylepšoval běžné metody a montáže. Učil jsem se hledat ryby a snažil se porozumět jejich chování.

Většina rybářů v té době moc věcí neměnila a pamatuji si, že jsem byl mnohdy terčem posměchu – ale jen do té doby, než oni seděli na břehu bez záběru a já měl rybu za rybou.

Ryby jsem chytal a rozhodně nepouštěl. Nikdy jsem je nejedl, ale jak jinak se může dítě v době digitálního středověku pochlubit úlovkem?

Nepotřebuji si teď nic omlouvat a ničeho nelituji. Byla to taková doba – doba, která se změnila.

První rybářské závody

Jak šel čas a život dál, přišla chvíle, která byla zřejmě ideální pro změnu. Začal se psát rok 1999 a já slavil devatenácté narozeniny. V tu dobu jsem se rozhodl, že ryby budu pouštět zpět do vody. Dnes je toto rozhodnutí přirozené a běžné, ale tenkrát jsem byl pro ostatní za blázna.

Doma nikdo nechtěl pochopit, proč nemůžu donést kapra, a hodně lidí bylo až naštvaných kvůli mému jednání a názorům. Jsem ale rád, že jsem vydržel a dostal se tam, kde jsem dnes.

S novým rybářským stylem se z rybářského koníčku stal ještě větší kůň. Je to zvláštní, ale sotva jsem přestal ryby nosit domů a začal je vracet vodě, začal jsem ještě více přemýšlet nad efektivním rybolovem a soustředit se na dosažení větších úlovků.

V dnešní době je vše mnohem jednodušší – je tu internet, množství časopisů a obchody nabité vybavením. Dříve, v době, o které mluvím, nebylo nic, nebo alespoň z mého pohledu. Bylo tu množství rybářů, kteří už tehdy měli přístup k informacím a vybavení, ale já bohužel ne a ani jsem netušil, že takové možnosti vůbec existují.

Kolem mě nebyl nikdo, kdo by přemýšlel stejně, a v časopisech nebylo nic užitečného. Člověk si na všechno musel přijít sám.

V té době jsem se přestěhoval do městečka hned vedle vesnice, kde jsem vyrostl. Pro bižuterii jsem už nemusel chodit do obchodu s textilem – tady byla drogérie s pultem speciálně pro rybáře. Najednou se sortiment rozrostl na stonásobek.

Začal jsem vymýšlet výměnné návazce, používat obratlíky, schovávat je do silikonových trubiček, používat výměnná závěsná olova, míchat si vlastní směsi krmení – o vlasové montáži jsem v té době neměl ani páru.

Kaprařská výbava v plenkách, vše šlo odnést na zádech a zvládl jsem s tím i jízdu na kole

Pamatuji si, jak jsem někdy kolem roku 2000 dostal svůj první stojan na pruty. Byl objednán z časopisu a když jsem s ním přišel k rybníku, všichni na mě koukali jako na mimozemšťana. Chodili si ho prohlížet, jako by nikdy nic podobného neviděli.

Také si pamatuji na své první zkušenosti s ním. Byl jsem zvyklý chytat s brzdou na doraz, takže při prvním záběru jsem si šel pro stojan i pruty rovnou do vody.
A dnes? Back to the rods – stojan už nepoužívám tak 10 let a na vidličky nedám dopustit.

Nemohu také zapomenout na své první zkušenosti s boilie. Jak jsem již zmiňoval, chytání na vlas jsem tehdy ještě neznal. Jednou, při pravidelné návštěvě drogérie, jsem zjišťoval, co jsem ještě nevyzkoušel z extrud a dalších nástrah. Najednou za mnou přišel prodavač s absolutní novinkou na velké kapry. Prý na tyhle nástrahy chytají v zahraničí – prý jde o super návnadu na opravdová monstra.

Samozřejmě jsem to musel mít. Koupil jsem předražený sáček s asi patnácti kuličkami, které vypadaly jako sádrové míčky světle modré barvy, a rychle vyrazil k vodě.

Zamířil jsem tenkrát k největšímu rybníku v okolí. O této vodě se dříve hodně mluvilo v souvislosti s pěknými kapry.Občas se někomu podařilo chytit kapra kolem 70–80 cm, ale většinou to byla spíš náhoda na hrách nebo kukuřici.

K vodě jsem dorazil plný očekávání a celý jsem se třásl vzrušením z příslibu vysněného kapra. Rozdělal jsem sáček se zázračnými kuličkami, vzal háček a ejhle:
„Je to tvrdé jako šutr, jak to mám sakra napíchnout na háček?!“

Zkoušel jsem to silou, kroutil tím ve snaze narušit tvrdý obal, ale nic. Hodil jsem kuličku do vody – zůstala plavat jako kus polystyrenu – a zklamaný jsem šel domů.

Doma mi to samozřejmě nedalo. Vzal jsem malý vrták a kuličku navrtal z jedné strany až do středu. Musím říct, že i s vrtákem to šlo fakt blbě. Potom jsem navrtal druhý otvor kolmo na ten předchozí a násilím jsem tam háček prostě narval.

Druhé očekávání, druhá výprava. Máčel jsem to tam celý den – a zase nic.

První lov na vlas

Mé snažení přijít na chuť nové nástraze bylo v tahu – pryč až do té doby, než jsem se v roce 2003 seznámil s prvním kaprařem, naučil se první montáže a chytil první rybu na vlas.

Od té doby jsem této rybolovné metodě zcela propadl a nedokážu myslet na nic jiného. Kaprařina se pro mě stala opravdovou vášní. Dokážu si představit trávit všechen volný čas u vody – užívat si tu neskutečnou svobodu a vnímat přírodu kolem sebe. To je pro mě vším.

První větší ryba – sice to nebyl kapr, ale přesto to byla nádhera

Je neskutečně těžké vzít X let vzpomínek a vložit je do pár řádků. Cílem tohoto článku je však přiblížit vám vývoj od malého kluka u potoka až po kapraře dnešní doby.

Jednotlivé vzpomínky a zážitky si zaslouží vlastní prostor, a tak nechám jen na vás, který z dalších článků si v hlavním menu vyberete.

Pokud však chcete pokračovat v návaznostech, můžete tak učinit v následujícím článku „Comeback“, který jsem pro vás připravil s ročním odstupem.

Za Carpblogger.com

Michal Jakoubek

Sledujte nás na sociálních sítích